Smlouvání a nakupování v Tunisku
Je zhola nemožné jet do Tuniska a vyhnout se nákupu nějakého malého nesmyslu. A Tunisané to dobře vědí, takže si stejně jako ostatní severoafrické národy udělali ze smlouvání něco jako národní sport. Jak uspět při nákupu a nenechat se ošidit? Univerzální recept pravděpodobně neexistuje, ale i tak je několik zlatých pravidel, které můžou zvýšit pravděpodobnost úspěšného a výhodného nákupu.
Zaprvé, každý prodavač má rodinu, kterou musí živit, alespoň pět dětí a žije ve skutečně nuzném domě. Většinou ještě chce dětem zaplatit školu. Podíváte-li se kolem sebe, většinou spoustu nuzných domů uvidíte, ale prodavači jsou málokdy jejich vlastníky. Ti se naopak mají velmi dobře, protože se naučili náležitě „oškubat“ západního turistu. Jakkoliv vám jejich řeči rvou srdce, berte je spíše jako polopravdu. Samozřejmě tu chudí lidé žijí, ale ti vám svoji chudobu málokdy takto triumfálně strčí pod nos. Je to jen odůvodnění pro nesmyslně vysokou cenu. Nenechte si hrát na city.
Nechoďte na bazar ověšeni zlatými šperky ani odění v posledním modelu od některého z předních světových návrhářů. Pokud takto na bazar dojdete, bude vaše vzezření doslova křičet „já mám peníze a chci je utratit.“ Pak se samozřejmě nemůžete divit, že cena je mnohonásobně vyšší, než pro běžné smrtelníky. Pokud člověk vypadá na to, že má peníze, vždycky se od něj bude předpokládat, že je chce utratit. Pokud se na bazar vydáte v nenápadném průměrném oblečení, dostanete mnohem rozumnější cenu.
Pokud si nějaké zboží prohlížíte a máte o ně dokonce zájem, nedejte to najevo. Jakmile prodavač vycítí, že si zákazník zboží skutečně chce koupit, nasadí vysokou cenu a nechce slevit. Pokud se však budete tvářit lehce nezúčastněně a nezaujatě, prodavač se bude muset mnohem víc snažit vám daný kousek vnutit. A bude se jej snažit prodat za zajímavou cenu. Nějak ten zájem přece vzbudit musí. Klidně si zahrajte malé divadlo. Projevte zájem, ale nesouhlaste s cenou. Zahrajte odchod. Prodavač chce prodat, cenu sníží. Udělá všechno možné pro to, abyste neodešli. Nakonec přijdete i na rozumnou cenu.
Pokud prodavač chce, abyste navrhli sumu, kterou jste ochotni za zboží dát, navrhněte radši třetinu toho, co je vaše horní mez. Zůstane tak velký prostor pro dohadování o ceně. Pokud cenu navrhne prodavač, také mějte na mysli, že musí zůstat nějaký prostor pro smlouvání. Jinak nikdy příliš úspěšní nebudete. Za velký úspěch se dá považovat, pokud se dostanete na třetinu ceny původně navrhované prodavačem. Ale to už chce praxi.
To je samozřejmě další trik, jak prodat za víc. Prodavač lichotí, chválí, jací jste skvělí obchodníci a podobné nesmysly. Tedy ne, že by to nemohla být pravda, nicméně většinou je to jen trik na poškádlení lidské ješitnosti.
Nakonec zlaté pravidlo na závěr. Vypravíte-li se na nákup na místní souk, rezervujte si spoustu času. Prodavači jej mají také a pokud člověk nespěchá, zjistí, že interakce s obchodníky je mnohem zábavnější a příjemnější. Často se stane, že budete obchodovat nad šálkem mátového čaje, samozřejmě na účet prodávajícího. Proč třeba neprobrat životní úroveň v Tunisku a v Čechách a až pak se věnovat nákupu? A pokud nakonec nic nekoupíte, nemějte výčitky. Místní lidé jsou milí a rádi si povídají.
A úplně poslední rada. Má-li zboží cenovku, radši se smlouvat nepokoušejte.
A co že se v Tunisku nakupuje?
Mnoho lidí si z Tuniska cíleně vozí koření. Pravda, neexistuje zde žádné místo podobné proslulému istanbulskému bazaru s kořením, ale i odtud se dá dovézt kila různého koření za rozumné ceny. U koření se málokdy smlouvá, poněvadž má vypsanou cenu za určité množství. Rozhodně se nebojte nakoupit koření třeba po sto gramech. Koupíte-li si hezké dárkové balení, nakonec zjistíte (samozřejmě až doma), že větší balení by se hodilo.
Mnoho obchůdků také nabízí zlato a stříbro, o jejichž pravosti se často s úspěchem dá pochybovat. A prodavač docela klidně vystaví certifikát o pravosti. Pravděpodobnost, že za čtrnáct dní přiletíte nazpět a budete požadovat výměnu zboží, je prakticky nulová. Ale štěstí se pokoušet může. U zlata se dá za dobrou záruku považovat punc, stříbrný punc už tak velkou váhu nemá. Zvlášť takzvané berberské kříže jsou často vydávány za stříbrné, přičemž vedle stříbra snad ani neležely.
Oblíbeným suvenýrem jsou malé bubínky, které často doprovází místní hudebníky. Jsou sice nepraktické na převoz, ale většinou jsou to velmi pěkné kousky. A pokud chcete i originální hudbu, nezbývá než doporučit CD s malým logem African Classic.
Často jsou v obchůdcích k vidění zvláštní kameny, které vypadají jako hlavolam seskládaný z malých plátků. Jedná se o typický saharský kámen, takzvanou pouštní růži. Místní lidé je prodávají na kila za minimální cenu. Takový kámen potěší oko a často jsou k sehnání i velmi pěkné kousky, které by se vyjímaly v nejedné mineralogické sbírce.
Častým zbožím je tu i typickými vzory malovaná keramika. Člověk sežene nádobí nejrůznějších tvarů. Mísy, misky, talíře, vázy i různé džbány. V pěkných restauracích je právě z tohoto malovaného nádobí servírováno jídlo. Teplé tóny keramiky krásně ladí s červenými jídly, tolik typickými pro tuniskou kuchyni.
No a v neposlední řadě tu lze natrefit na velbloudy v rozličných tvarech a velikostech, typické šátky na umotání turbanu, či tradiční oblečky na orientální tanec.
